Nejdřív mě napadlo, že to je 2x stejná otázka položená různými slovy. Ale je možné, že to, co očekávám se liší od toho, co získávám.
První důvod cvičení je snad energie, kterou cítím po sešinech. Zaráží mě, že i když jsem po sešinu vyčerpaný, tak zároveň v určité rovině cítim novou energii a optimismus. Věřím, že denním cvičením tu energii v menších dávkách získávám i když to není tak zřetelné. Po kapkách to mění můj život k lepšímu. Teda doufám. Je-li to skutečně tak těžko soudit, ty změny jsou dost pozvolné.

Dále zjišťuji, že zazen mě učí pozorovat moje myšlenky a naladění. Vidím, jak se myšlenky každou chvíli mění. Když se pak v běžném životě vyskytne problém, u něhož nevidím řešení, přestože ho intenzivně hledám, neznamená to, že problém nemá řešení. Často stačí dát tomu čas, mysl nebo postoj se změní a problém se vyřeší nebo zjistím, že to problém vlastně není. V nejhorším případě můžu s klidnější myslí vybrat řešení představující menší zlo. Netvrdím ale, že odkládat řešení je nejlepší přístup.

Změnit myšlení, jak to zmiňuji výše, ale také nemusí být jednoduché. Ale je to opět zazen, který mě učí, jak vnější podmínky ovlivňují mysl. Můžu se pak pokoušet vytvářet si podmínky pro udržení dobrého naladění – například pomocí sportu, jídla, práce, spánku apod. Pamatuji si, když jsem byl mladší, že mi nedělalo problém se na noc přežrat. Fakt, že jsem měl pak nepříjemné sny jsem si s přejezením jaksi nedával dohromady. Až když jsem se začal učit pozorovat mysl, vysledoval jsem spojitost.

Možná, že mě vede ke cvičení zazenu nějaká hluboká nespokojenost nebo nepohodlí sama v sobě. Nutí mě to usilovat někam se posunout. Vydat se nějakou cestou. Proč zrovna zen? Proč ne křesťanství, islám nebo třeba rastafariánství? Protože zen jednak nabádá člověka být svým vlastním světlem a za druhé k tomu dokonce dává metodu – zazen. Nepřijímám filosofie předkládající dogmata nebo dokonce manipulující s pravdou. A nepřijímám náboženství postavené na víře, protože bůh mi tu víru prostě nevdechl.